RC recenze: V šedých tónech

• V šedých tónech •

Proč jsem si chtěla knihu přečíst?

Jestli můj blog sledujete už nějakou chvíli, víte o mé slabosti. Mám ráda válečné knížky, a i když jsem jich zatím tolik nepřečetla, baví mě to. V šedých tónech jsem si chtěla přečíst už dlouho, ale vyhýbala jsem se tomu. Něco mi říkalo, že po dočtení budu mít srdce zlomené na několik tisíc kousíčků. I was so damn right. 

Děj... 

Máte rodinu, domov, stabilní zázemí a najednou o všechno přijdete. Z nenadání k Vám vtrhnou a seberou všechno, co pro Vás něco znamenalo. Víra a plamínek naděje. To jediné zbude.

Lina se těší až půjde na uměleckou školu, přeci jen jen velmi nadaná. Nikdy by ji nenapadlo, že k nim vtrhne sovětská tajná policie a odveze je pryč. Cestou potká mnoho lidí a seznámí se s pohledným Andriusem. Bude si muset zvyknout na smrt a že ne všichni tu budou napořád. 

Byla ještě tma, když se strážní rozkřičeli. Vyhnali nás z chatrče a přikázali nám, abychom si stoupli do řady. Snažila jsem se s ostatními nějak porovnat. Má ruská slovní zásoba rostla. Kromě davaj jsem se naučila i další užitečná slova jako je niet, což znamenalo ne, svinja, tedy prase a samozřejmě fašist, fašista. 

Její bratříček Jonas je velmi šikovný, a i když si to Linda mnohdy neuvědomuje, je velkou pomocí. Cesta do pracovního tábora byla dlouhá a úmorná. Nikdo nevěděl, co je tam čeká. Sověti se s nimi nemazlili a poslali je do nekonečné a dlouhé práce. Jídlo měli na příděl, museli si ho odpracovat a přeci jen dostávali tak málo. 

Tolik mrtvých, tolik na kost vyzáblých zatím-živých. Všechny ty hrůzy Lina zapisovala a kreslila. Chtěla, aby se svět tam venku dozvěděl o všem, co jim tam dělali, Kdyby ji přitom přistihli, mohli by ji zabít. Stůj co stůj si to Lina nenechala vymluvit. 

Ruta Sepetys... 

Ruta Sepetys se narodila v Michiganu a dnes žije se svou rodinou v Tennesse. Svou první knihu V šedých tónech se rozhodla napsat na počest statisíců lidí, kteří přišli o život za stalinské éry, a pohnuté osudy Liny a její rodiny získaly celosvětové uznání. V Potrhaných křídlech barvitě líčí atmosféru padesátých let New Orleans, ale nepodlehla jejímu kouzlu natolik, aby zastínila příběh Josie a lidí okolo ní. Postavy, s kterými se zde setkáte, nejsou loutky, ale živoucí bytosti, kterým uvěříte každé nadechnutí. Svou druhou knihou dokázala Ruta Sepetys spisovatelsky vyspět a právem se zařadila mezi významné autory současnosti. 

Můj názor... 

Totálně na dně. Roztrhaná na kusy. Emočně vyždímaná. I po delší době, co jsem knihu přečetla nejsem schopna přesně říct, jak jsem se po dočtení cítila. Doufala jsem, že by teoreticky mohl být druhý díl, ale po promyšlení.... už bych další takovou jízdu asi psychicky nevydržela. 

Od začátku jsem věděla, do čeho jdu. Fan-fiction. Smyšlené postavy se smyšleným osudem. Jenže jedna věc tu zdaleka není vůbec smyšlená. Tohle se dělo. Dělo se to všude, dokonce i u nás a smutné je, že o tom skoro ani nevíme nebo to alespoň nebereme v potaz. 

Ruta vytvořila něco úžasného. Úmysl této knížky je, aby jsme se cítili špatně, na dně nebo přemítali hodiny nad podstatou života. A víte co? Já jí na to skočila. Jak se říká sežrala jsem jí to i s navijákem. 

Dalším plusem knížky je dobře graficky zpracovaná mapka, na které můžeme podrobně vidět cestu, po které musela Lina s ostatními jet. I to je dost odstrašující představa. Dobře graficky zpracovaná není jen mapka, ale i obálka. V šedých tónech se totiž může pyšnit jednou z nejhezčích obálek. 

Podívala jsem se na Andriuse. "Děkuji," řekla jsem. Položila jsem mu palčáky na tváře, přitáhla si jeho hlavu k sobě a políbila ho. 

Pro někoho možná matoucí, pro mě velmi důležité kousky minulosti. Lina často přemítala nad minulostí a líbilo se mi, že to Ruta tak barvitě popsala, skoro jako kdyby to byla pravda a opravdu se něco takového dříve stalo. 

Pomalu se propracovávám ke konci. Proč jsem z něj byla na dně? Nejde ani o ten samotný konec, ale spíš o to, že zaklapnete knížku a najednou Vás pohltí vlna emocí. Začnete tápat v mysli a vyhledáváte vodítka ke zjištění toho, co jste to zrovna přečetli. Takhle mi ještě po dočtení knížky nebylo. Ani u Měděného jezdce a to je co říct! 

Myslím si, že bych nebyla spravedlivá, kdybych knize nedala plný počet hvězdiček. Zaslouží si to a pro ty kteří ji ještě nečetli mám jedno doporučení: Přečtěte si ji! Nebudete litovat. 

!Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji internetovému knihkupectví Dobré knihy. V šedých tónech si zakoupíte zde!