Úryvek z Never too far

Zhluboka jsem se na ni podíval. Byla tenčí a to se mi nelíbilo. Nejedla? Nebyla nemocná?
"Ahoj, Rushi," řekla, prolomujíc ticho. Zvuk jejího hlasu mě málem dostal na kolena. Bože, jak mi chyběl její hlas.
"Blaire," podařilo se mi říct, vyděšený, že jsem ji mohl vyděsit k odchodu jenom mluvením.
Natáhla ruku a ovinula si pramen vlasů okolo prstu a zatahala za něj. Byla nervózní. Nelíbilo se mi, že je ze mě nervózní. Ale co jsem měl dělat, aby jí bylo lépe?
"Můžeme si promluvit?" zeptala se tiše.
"Jo," ustoupil jsem, aby mohla projít. "Pojď dovnitř."
Odmlčela se a pohlédla dovnitř. Strach a bolest blikající jí v očích mi nadávaly. Byla tu zraněna. Její svět byl zničen v mém domě. Sakra, nechtěl jsem, aby se tak u mě doma cítila. Ne, když tu byly i dobré vzpomínky.
"Jsi sám?" zeptala se. Její oči se přesunuly zpátky ke mně. Nechtěla vidět mojí mámu nebo tátu. Už to vím. Nebylo to domem.
"Přinutil jsem je odejít v den, kdy jsi odešla," odpověděl jsem ji a pozorně jí sledoval.
Její zorničky se rozšířily. Proč ji to překvapuje? Nedochází jí to? Přišla první. Jak jsem jí to už řekl v tom hotelovém pokoji.
"Oh.. to jsem nevěděla," odmlčela se. Oba jsme věděli, že to neví, protože mě vykopla ze svého života.
"Jsem tu jen já. Až na Grantovy návštěvy jsem tu jen já." Musela vědět, že jsem se nepohnul dál. Nepohnul jsem se dál.
Blaire vešla do domu a já musel zatnout ruce v pěst, protože její sladká vůně ji následovala. Tolik nocí jsem strávil sněním o tomhle- Blaire vracející se zpátky do mého života. Mého světa.
"Mohu ti nabídnout něco k pití?"zeptal jsem se, přemýšlejíc, jak opravdu jsem jí chtěl prosit, aby se mnou mluvila. Zůstala se mnou. Odpustila mi. Blaire zavrtěla hlavou a otočila se na mě.
"Ne. Jsem v pohodě. Já...Já jen.. byla jsem ve městě a, no," řekla, poškrábala se na nose a já bojoval s nutkáním dotknout se její tváře.
"Uhodil si Caina?"
Cain. Sakra, věděla o Cainovi. Byla tady, aby o něm mluvila? "Ptal se na věci, na které neměl. Říkal věci, které neměl," procedil jsem skrz zuby.
Blaire si povzdechla. "To si umím představit," zamumlala a zavrtěla hlavou. "Je mi líto, že přišel. Nemyslel to vážně. On je prostě impulsivní."
Ona ho nebránila, ona se za něj omlouvala. To nebyla její práce. Hloupý idiot, nebylo její povinností omlouvat se za jeho činy.
"Neomlouvej se za něj, Blaire. Nutí mě to chtít dostat jeho prdel."
"Je to moje chyba, že tu byl, Rushi. To je důvod, proč se za něj omlouvám. Rozrušila jsem ho a on předpokládal, že to bylo všechno kvůli tobě, tak sem přiběhl ještě před tím, než to probral se mnou.“
Probral s ní? Co sakra potřeboval Cain probírat s ní?