Nemám žádné jméno

Název : Nemám žádné jméno 
Autorka : Dagmar Hilarová 
Nakladatelství : Fragment
Rok vydání : 2012
Anotace : Neuvěřitelný příběh o osudu české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové, která jako patnáctiletá strávila dva roky v terezínském ghettu. Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekman, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Moje hodnocení obálky : 5/5
Moje hodnocení : 5/5

Můj názor :  
O téhle knize se nedá říct, že je úžasná a dokonalá, protože je spíš hodně smutná až tragická.  Nechtěla bych aby se tohle stalo mě. Bylo to za války šílený.Ten zmatek. Zabijení lidí.Plynové komory. Hlad . Chaos.Strach. Nemoc. Panika. Byli to hrozné doby. Spoustu lidí umřelo úplně zbytečně .
Kniha je spíš deník, který si autorka psala. Někdy je to psané každý měsíc , někdy týden, někdy den. Obrázky doplňující text mi pomáhají si představit (aspoň trošku) jak to tam vypadalo.  
Dagmar bylo pouhých 16 let a už pracovala. Terezín byl něco jako střed toho všeho. Jezdily vlaky s lidmi pryč a říkalo se, že je vozí do plynových komor.  Dagmar a její přátele byli v Terezíně  a pracovali. Každý se věnoval něčemu jinému, ale přesto byli nerozluční. O tom, že si Dagmar píše deník skoro nikdo nevěděl. ¨
Tahle kniha mě opravdu vykolejila. Párkrát mě pálily oči a chtělo se mi brečet. Tahle kniha mi opravdu přirostla k srdci a hlavní hrdinka také. To jak byla silná a dokázala přežít přes všechny ty překážky.  Básničky se mi také velmi líbily. Některé byli smutné a některé jenom pravdivé. Tahle kniha byla jedna z mála, která mě dokázala rozbrečet a vyvolat ve mě ten pocit strachu a toho jak jsem ráda, že žiji v dnešním století. Spoustu lidí si v dnešní době ničeho, co mají naváží, ale měli by být rádi, že jsou živý a zdravý, protože to je to nejdůležitější. 

_________________________________________________________________

Rozhodla jsem se na tuto knihu vytvořit gif recenzi, protože moji pocity z ní se nedají dostatečně popsat.

Když jsem byla na začátku knihy a četla jsi jak byla kniha ukradena.

( hrozně mě dojalo jak její syn chtěl chtěl za jakoukoli cenu vydat její knihu) 

Když nastoupila Dagmar do Terezína a skoro nikoho neznala. Nevěděla, co se bude dít dál a co se stane.

( Bylo to hrozně smutné. Pár věcí jsem o koncentračních táborech věděla a i já se bála, co se stane) 

Když se seznámila ze spoustu lidmi a hlavně s Jiřím. 

( snad jediný důvod proč jsem byla šťastná) 

Když je odváželi pryč. A oni říkali, že všechno bude dobré a že se znovu setkají.

( nevěřila jsem vlastním očím, protože jsem si myslela že přežijí)

Můj výraz, když zůstala v koncentráku sama bez nikoho a nechodili ji zašifrované dopisy z domova.

( Byla jsem rozhozená a nevěděla, co se stane. Chtělo se mi brečet a zároveň sem byla naštvaná, že to nevím) 

Když se Dagmar vracela domu.

( Byla jsem šťastná, že to přežila a byl konec války, ale zase se mi chtělo brečet, protože umřelo spoustu lidí , které Dagmar znala.)

Její rodiče jsou živí. Jiří a Bubi sou také živý.

Chtěla bych říct, že to dopadlo dobře, ale nedopadlo. Spustu mrtvých a nemocných lidí.

Co bych  asi řekla  kdybych potkala Olgu Krijtovou. To, že vydali knížku v Holandsku bych ještě skousla, ale to že si ji přivlastnila?! To už je vrchol. Jsem ráda, že je kniha vydaná v její rodné zemi a na knize je napsaná pouze jediné jméno a to "Dagmar Hilarová".

 Považuji ji za svůj vzor. To, co si prožila se jen tak někomu nestalo. 

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.