DCERA HVĚZD | Ukázka

Těšíte se na novou knihu z pera české autorky Michaeli Burdové? Já rozhodně ano. Nádherná obálky, poutavá anotace - a nyní máte možnost si přečíst i exkluzivní ukázku! Za pár dní na mém blogu proběhne o tuhle krásku soutěž (samozřejmě bude podepsaná), tak sledujte můj blog a nenechte si ji ujít. 

Zasáhla ho do boku. Vmžiku svou zbraň vytáhla a přiskočila k druhému. Enita zrovna uskočila před jeho dalším výpadem a přepadla přes shnilý kmen. Arinala čapla nepřítele zezadu za plášť, ten se ale otočil, sekl po ní mečem, a vysmekl se jí. Její zkrvavené ostří vystartovalo jako had, hladové po dalším mase. Chtěla to ukončit. Muž se nechal zaskočit její dravostí a ona mu vyrazila zbraň z ruky. Rukojetí druhého meče ho praštila do hlavy, takže se skácel na zem. Chystala se ho v zápalu boje probodnout, ale vtom koutkem oka zahlédla jiný pohyb.

Z porostu vystoupil další zahalený muž. Zůstal však stát jako nehybná socha. Díval se. Pozoroval.

Arinala znovu zvedla meč, ale její oběť byla pryč. Zakuklenec se odpotácel stranou, opíral se o strom, ale jeho čepel byla připravená pokračovat.

Náhle Arinala ucítila píchnutí. Cosi ji ďoblo do krku. Na vteřinu se jí zatočila hlava. Prsty nahmatala cosi maličkého zabodnutého v kůži. Vytáhla to. Byla to šipka. Mžitky před očima však ustoupily stejně rychle, jako se objevily.

Otočila se na nově příchozího a odhodila šipku na zem.

Uslyšela praskot větví. Lesem se řítilo cosi velkého. Ze stínů vyběhl Reniagor a výhružně zařval.

Muž si k ústům přiložil foukačku. Arinala skočila před faidra.

„Ne!“

Druhá střela zasáhla Enitu.

Ta se s výkřikem chytila za krk. „Co to je! Sakra!“

Vzápětí se zhroutila.

Muž vyfoukl další šipku. Arinala si ji vytrhla z ramene a mrskla ji do sněhu. Postupovala teď směrem k němu a oba přeživší protivníci jí ustupovali z cesty.

„Já jsem Dcera hvězd. Tvoje jedy na mne nepůsobí.“

Zakuklenec se zničehonic otočil a klidným krokem zmizel zpátky v porostu mezi borovicemi. Oba jeho muži utíkali za ním. Arinala jim byla v patách, odhrnula nízké pichlavé větve, snažila se jimi prodrat, ale záhy pochopila, že ti muži jsou dávno pryč. Nezbylo po nich nic. Žádný hluk, jak se prodírali před ní, žádné polámané větvičky, ani žádný pohyb, který by nasvědčoval, že tudy právě někdo proběhl. Jako by se na místě propadli.

Pospíchala k Enitě. Pokud byla její domněnka správná, pak ty šipky byly napuštěné jedem, dost možná smrtelným.

Přeskočila ztrouchnivělý kmen a našla Enitu, jak sedí ve sněhu, opírá se o něj zády, a stejně bílá jako okolní sníh lapá po dechu. V ruce držela svůj kámen, který pulsoval jako srdce, a vypadal, že do sebe vsakuje cosi černého. Cosi, co vysává z Enitiných prstů.

Arinala k ní v úžasu poklekla. Vzala ji za bradu a natočila jí hlavu na stranu. Na krku pulsovala poslední černá žíla, která se pozvolna ztrácela. Čarodějka měla rukavice, které odmítala sundat, tak jí Arinala odhrnula rukáv na zápěstí. Žíly byly jasně modré a kůže jí hořela.

„Ten kámen… všechen jed z tebe vysál.“

Enita vyčerpaně přikývla. „Asi by mě to zabilo, že jo?“

„Zřejmě ano.“

Když kámen přestal pulsovat a vsakovat černý jed, Enita si ho připnula zpátky na krk. Seděla a jen dýchala. Potila se a vypadala jako nemocná.

„Jsem jenom unavená.“

Arinala přikývla. Chvíli bylo ticho, než Arinala promluvila: „Ten kámen je víc, než jsem si myslela. Jsem si jistá, že už jsem o něm slyšela. Je to jeden z Obřadních kamenů, že ano?“

Enita po ní vrhla odevzdaný pohled a ušklíbla se. „Ty musíš vědět prostě všechno, co?“

„To není odpověď.“

Za poskytnutí ukázky děkuji samotné autorce. 

Michaela Burdová | Facebook | Web | Goodreads