Nebudu lhát, když povím, že mě nejvíce zaujal název, k autorce jsem se dostala náhodou a obě její knihy mě velmi zaujaly. Jedna s názvem Mysli na nesmysly a druhá: Koukej, bude to oukej. Až později jsem zjistila, že jde o sbírky povídek ze života, jak sama autorka píše. Proč jsem si knihu pořídila? Ano, bylo to hlavně kvůli designu a názvu - plus jsem chtěla zkusit něco nového.
Kniha obsahuje devět povídek, devět příběhů a devět hořko-sladkých zakončení. Jak už jsem zmínila, povídky nevyhledávám a sama sebe jsem s výběrem této knihy překvapila, ale byla jsem odhodlaná dát ji šanci. Dočtení první povídky symbolizovalo krizi - vůbec se mi nelíbila. Hlavní hrdinka se vyjadřovala jako teenager a celý koncept mě neoslovil, ba naopak! Po jejím dočtení jsem knihu odložila, bála jsem se, že se v tomto duchu nesou všechny povídky. I přes to, že jsem neměla vysoká očekávání, tak mě první povídka zklamala a horší bylo, že v knize převažovalo více povídek, co mne neoslovily, než těch, které se mi líbily.
"V mekáči? To myslíš vážně?" Dneska mám rejpavou. Jako vždycky, když se s ní ocitnu v jedný místnosti. Nebo v autě.
"Máš s tím problém?"
"Jo, budeš ještě tlustší." Nesnáším tlusté lidi. Připadá mi, že všichn lidi, co jsou širší než delší jsou neschopný. Když si nehlídaj to, jak vypadají, jak můžou v životě něčeho kloudnýho dosáhnout?
(str. 16, Šťastný a Veselý)
Abych knihu pouze nehanila, doopravdy jsem narazila na pár povídek, jenž mě zaujaly. Například ta druhá s názvem Všechno bude zase dobrý. I když je zprvu hlavní hrdinka na ránu, po pár odstavcích se do její role vžijete a pochopíte, proč se chová tak, jak se chová. Všechny povídky jsou plné nedůvěry, lží a podvádění. Některé z hlavních hrdinek byly naprosto nesympatické, arogantní mrchy, jenže pokud se autorka rozhodla, že jim nedopřeje šťastného konce, bylo mi jich líto. Dočkala jsem se příběhů o přátelství, lásce a nevěře, ale i rodinných vztazích.
Sama autorka na začátku napsala, že v její knize se objevuje spousty hovorových a nespisovných slov. Já osobně s touto formou problém nemám. Michaela Dočkalová své povídky nejdříve publikovala na blogu, nyní má na svém kontě dvě povídkové knihy a myslím si, že se v budoucnu dočkáme dalších. V příbězích vyzdvihuje ne příliš pozitivní témata ze života - až pesimistická, řekla bych. Možná to je ten kámen úrazu, proč se mi kniha nelíbila. Neříkám, že jsou povídky přitažené za vlasy a nereálně, podobné věci se stávají dnes a denně, nicméně to není můj styl.
Asi spolu budeme žít napořád.
Nikdo z nás nebude šťastnej, ale nic měnit nebudeme. Jediný, na čem se totiž vždycky shodneme, je to, že nemáme rádi změny.
Dívám se z okna na projíždějící auta, noční krajinu a sem tam rozsvícený baráky a hotely a nejradši bych tu nebyl. Nesnáším vedro. A moře.
(str. 186, Na letišti)
Sečteno a podtrženo: Mysli na nesmysly není žánrově mým šálkem kávy, a proto knihu hodnotím jako průměr. Krom přitažlivého názvu a obálky mě na knize nic nezaujalo a bohužel se nemůžu zařadit mezi nadšené čtenáře. Kniha si ode mne odnáší 2.5 hvězdičky. Avšak pokud hledáte oddechovou knihu a podobné povídky máte rádi, dejte knize šanci. Už dle hodnocení nahoře pod fotkou naznačuje, že převažují lidé, kterým se kniha líbila než ti, kterým ne. Jak se říká: 100 lidí, 100 chutí.
Za poskytnutí knihy na recenzi děkuji internetovému knihkupectví Megaknihy.cz.
.jpg.jpg)
.jpg.jpg)
0 komentářů:
Okomentovat
Pokud se Vám článek líbil, napište mi to! Jsem ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu, i tu negativní.