Books turn Muggles into Wizards | Dnešní generace mě občas děsí

Jako malá jsem se moc ráda koukala na Harryho Pottera. V mých pěti či šesti letech jsem věděla, čím chci být až budu velká. Byl to kouzelník, nejlépe jeden z Nebelvíru. Moje fantazie a představivost mě vždy zavedly do Bradavic, světa Harryho. Mohla jsem čarovat, létat na koštěti, hrát famfrpál nebo se jen tak poflakovat v prostorách školy. Taková budoucnost by se mi líbila.

Po období Harryho Pottera jsem měla Narniovskou horečku. Četla jsem všechny díly dvakrát a mým nejoblíbenějším je Čarodějův synovec. Je hezké, když jsem v mladších letech snila o dobrodružstvích, která můžu prožít, a i když je docela nereálné narazit na mluvící klobouk či lva, nenechala jsem si svou představivost vzít. 

Teď, když už jsem o pár let starší, se pořád ráda vracím do dob, kdy jsem mohla pobíhat po hřišti a řvát na děti zaklínadla, co jsem si vymyslela. Šplhání po stromě znázorňovalo zdolávání skály. Přeskakovali jsme úzké chodníky a říkali, že skáčeme přes lávu, co protéká údolím. Všechno v té době bylo jednodušší. Teď už musíme dělat závažnější rozhodnutí, učit se do školy, a pokud se rozhodnete doslova a do písmene, vrátit se do dětských let, lidé si na vás budou ukazovat. I většina malých dětí, co sedí na lavičce s mobilem v ruce, na vás budou nevěřícně zírat. 

Když se seznamuji s novými lidmi, vždycky se ptám na knížky. Možná je to trochu zlozvyk, ale zajímá mě, jestli nemám s danou osobou něco společného. Například co jsem byla v Německu, ptala jsem se jedné dvanáctileté holčiny, jestli zná Rubinrot (Rudá jako rubín). Řekla mi, že film je pěkný a tím to haslo... trochu mě zklamalo, že neřekla alespoň jméno autorky. Svým způsobem ji zase chápu. Třeba ještě do knih doroste, mně to také chvilku trvalo.

Jenže u té holčiny z Německa to nekončí. Mnoho dětí v dnešní generaci vidí knížky jako nepřátele a nejsou schopni dostat se přes první kapitolu. Trochu mě to mrzí, jelikož neví, o co všechno ve svém dětství přicházejí. Jistý podíl na tom mají i rodiče, to vím z vlastní zkušenosti. Jako malé při před spaním vždy četli, a když jsem uměla trochu číst, tak jsem četla já jim. Nahlas a zřetelně, abych se to pořádně naučila.

Podobné problémy mívám i s mými vrstevníky; Viděla si tu fotku, co poslal xxx na snapu? Hej, koukni, co přidala na pi*da na insta! Podobné rozhovory s nikým nevedu. Snapchat nemám, na instagramu mám povětšinou fotky knih. Někdy si přijdu až divná, když se ve škole chci s někým bavit, ale všichni ostatní jsou na mobilu a je hrobové ticho. Teď zrovna nemám na mysli jen mou třídu, ale obecně všechny teenagery. Psaní dopisů, jak jsem zjistila, je také podle někoho tabu. Mám dvě kamarádky, se kterými si píši dopisy asi přes rok a je to strašně super. Dnešní generace mě občas děsí.

Tento článek jsem napsala, protože jsem se potřebovala vypsat a také by mě zajímalo, jestli to někdo vidí podobně. Ne pouze to, že dnešní generace nečte, ale jak jde všechno do háje. Venku si děti nehrají, místo toho, aby spolu šli kamarádi ven, píší si místo toho přes fb... Neříkám, že právě teď nesedím u počítače a neprokrastinuji, ale sakra, raději bych šla s někým ven nebo si četla, či si prostě jen něco vyráběla, než abych 24/7 seděla přišpendlená u počítače, mobilu nebo jakéhokoliv jiného elektronického žrouta času.

Jedno bezvýznamné plus pro ty, co dočetli moje bláboly až do konce!